OUTDOOROVÉ LÉTO 2016 - Rakousko, Německo, Švýcarsko, Itálie

Přidáno:16.08.2016 (22:59)

24 cestujících v buse, dva soukromým autem, 4 státy Evropy, 6 řek, ferraty mnoho hor a desítky kilometrů na kole či pěšky a taky volejbal, fotbal, hry, karty, grilování, vše bez úrazu.....V sobotu 6.srpna ve čtyři ráno jsme se vrátili z tradiční akce OUTDOOR tak, abychom stihnuli Frkošovu svatbu v Novém Dvoře, což se nám povedlo. Stejně jako se Frkošovi povedla svatba, nám se povedl návrat i celé naše putování. A kde jsme přesně byli a co jsme tam dělali?

Noční přesun z Opavy na rakousko-německou hranici k rakouskému městečku Mittenwald. Zakempovali jsme v kempu Isarhorn u řeky Isar. Následujícího dne jsme na rozpádlování jeli lehkou vodu Isaru přímo z kempu po proudu, ale nedaleká elektrárna nám vzala vodu, takže jsme nejen odolávali dešti, ale také šlapali s loďmi vodou pěšky, naštěstí se koryto malinko zúžilo a po dvou kilometrech jsme již jeli a navíc se umoudřilo počasí. Cílem byla malá vesnička Vorderriss, bohužel do ní vedla překrásným údolím, podél řeky, pouze úzká soukromá cesta, kam naši Karosu nepustili. Oklika byla slušná, 100 km místo 20. Přesto nás dobrá nálada neopustila.

Následujícího dne jsme vyjeli proti proudu do Scharnitz, kde jsme se malinko rozdělili. Jedna skupina vyrazila na překrásné okolní dvoutisícovky v NP Karwendel a další vodácká parta si zaplatila taxidodávky a nechala se vyvést do kaňonu Hinterautal Horního Isaru odkud jsme pluli po svižné WWII, s trojkovými místy až do kempu. Kaňon řeky Isar na Scharnitz je úžasný a rozhodně se vyplatilo investovat 8E do taxíků. Cestou nahoru jsme potkávali i cyklisty, jistě i kolo by bylo dobrá volba. Odpoledne ještě „nabušenci“ vzali kola a vyrazili omrknout městečko Mittenwald. V prvních dvou dnech jsme ujeli (nebo ušli ha,ha) 40km po vodě.

V pondělí ráno jsme sbalili a vydali se na delší přejezd do Švýcarska. Cestou jsme se však ještě zastavili u řeky Ammer, asi 40 km od Ga-Pa, u jedné z nejkrásnějších řek v Německu. V létě nemívá vodu, ale my jsme měli štěstí, celou noc pršelo. Chvilku sice trvalo, než jsme se popasovali s nástrahami uzounké cesty k řece, ale ani odpojení vleku a odnesení výbavy k řece, nám nezabránilo, abychom po Ammeru pluli. Vody bylo dost, i když měla barvu kakaa. Hned úvodní trojková pasáž –soutěska  nabídla vzrůšo v lodích, ale následujících 12 kilometrů už bylo jednodušších, zakončených příjemnou skluzavkou na jezu před mostem Rottenbuch. Pak už nás čekal dlouhý přejezd kolem Rýna, města Chur a sedlo San Bernardino na farmu La Finca u vesničky Crestiano ve švýcarské oblasti Ticino, na břehu stejnojmenné řeky. Travička v kempu pod našimi stany a na volejbalovém hřišti bylo milé překvapení, také blízkost altánu slibovala příjemné tři následující noci.

Ráno jsme si dopřáli spánku a na nedalekou řeku Moesu vyrazili až kolem desáté. Úsek z Cama byl velmi příjemný, vzrušující a nabízel perfektní vodu obtížnosti WW III-II. 14 kilometrů po Moese, jsme zakončili asi tříkilometrovou plavbou po řece Ticino, nedaleko města Bellinzona. Ticino nás však překvapilo svou šířkou, vůbec řeka vypadala jako dálnice, a proto jsme přehodnotili program na další den. Ticino nepojedeme. Navíc ani řeka Maggia nemá vodu. Večer ještě někteří vyrazili k vodopádu nedaleko „naší“ farmy.

Dalšího dne vyrazil bus po snídani i s koly a lezeckými věcmi ke krásnému jezeru Lago Maggiore do města Locarno. Keliš se Zapíkama berou kola a lana a vyrážejí si zalozit na blízké skály Ponte Brolla. Ostatní projedou Locarnem kolem jezera a vydávají se na kolech do údolí Valle Versacza, které je nekonečně krásné.  Řeka se zakousává do úzké údolní rozsedliny a vytváří nespočet tůní, vodopádů a překrásných zákoutí. Jedeme starobylými vesničkami s kamennými domy. Nejdříve jsme však museli nastoupat do velikého kopce až ke zdi přehrady jezera Lago di Vogorno, kde jsme sledovali skoky bungee jamping z 223 metrů vysoké přehradní zdi. Teprve po dlouhé chvíli jsme se vydali do kopce proti proudu ve Versaczi, do jejichž vod jsme pak skákali z obrovských balvanů do chladné vody. Pak jsme se rozdělili. „Nabušenci“ projeli celé údolí a pak se na kolech vrátili až do našeho kempu. Cestou ještě navšívili město Bellinzona a jeho 3 hrady, na konci dne měli v nohách cca 90 náročných kilometrů, my „slaboučcí“ jsme se vrátili k busu do Locarna. Ale stačilo!! Ovšem volejbal jsme opět ještě stihli.

Ráno balíme a jedeme přes Lugano kolem jezera Lago Como. Nakupujeme v italské Chiavenně. Parmazány, rajčata, Merlot, ovoce, skoro vše, neboť se opět vracíme do drahého Švýcarska. Náš šofér Petr a jeho Karosa projdou náročných testem – serpentinami do sedla Malojapass více než 1800 m.n.m.  Petr nás vysazuje a dalších 60 kilometrů jedeme na kolech. Na kolech frčíme kolem jezer, z kterých vytéká řeka Inn. Jsme na začátku dlouhé Innské cyklostezky, my však pojedeme jen do švýcarského Zernez. Cestou se zastavujeme a hledíme, jako u vytržení na okolní hory, vodopády, jezery, fotíme, s koly projdeme slavné lyžařské středisko St.Moritz. Cyklostezka, půl asfalt, půl šotolina, po takové doslova letíme, navíc pořád mírně z kopce. Pouze když se Inn zakousne do lesů, musíme trochu nastoupat, úžasná cyklistika. Na další dvě noci kempujeme v kempu Cul v Zernez.

Ráno se opět rozdělujeme. Jedna parta neodolala okolním horám a vyšplhala k plesům Lai Sura ve švýcarském NP Engadin. K horám se mnozí přiblížili na kolech, jak jinak. My ostatní jsme se vydali splout řeku Inn v úseku Martina strecke, kterou jsme si prodloužili ještě o část Scuolské soutěsky, takže na konci dne jsme ujeli 22 kilometrů a skončili jsme v Martině na rakouskošvýcarské hranici. V tomto úseku je Inn úžasná WW II-III, užili jsme si vody opravdu náramně, až na jednoho „Čochtana“, s naraženým kolenem a prstem. Pro velký úspěch jsme následujícího dne naskákali do lodí všichni, nadjeli si nad kemp k vesničce S-chanf odkud jsme vyrazili na podobně obtížný úsek (Zernez strecke) do Lavinu. Sfrčeli jsme tak dalších necelých 20 kilometrů řeky Inn. Další úseky jsme již nepokoušeli, neboť jsou soutěsky pro nás velmi náročné. Balíme a opouštíme nadobro Švýcarsko. Cesta přes Berninapass je ovšem okouzlující.  Nemůžeme si odpustit nahoře v sedle Bernina ve výšce 2400 m.n.m. udělat společné foto a vyfotit také pastviny krav, vlaky, které křižují údolí a samozřejmě ledovec. Nádhera!! Náš přejezd končí už za tmy v kempu Fae, nedaleko italského Pinzola pod dolomitskými velikány Brenty. Projeli jsme Pass Tonale, Madonnu di Campiglio, kolem řeky Noce, která je špinavá. Uvidíme jestli ji pojedeme. V kempu nás čekalo překvapení: skvělý travnatý plac, pergola, grill, blízkost kuchyňky, WC a koupelny a navíc bus přímo u stanů. Aniž jsme večer tušili, jak se nám následujícího dne vše bude hodit.

V plánu na další dva dny byl přechod via ferrat v Brentě. Bus musel dva stát a přespání na chatě v horách vyzývalo k akci. Navíc se k nám připojil Polda, který přifrčel do Trenta z Brna a sám „přehopsal“ nejednu skálu. Jenže, od rána lilo jako z konve. Nebe se zatáhlo a provazy vody zhatily naše plány. Nezbývalo než si den užít jinak. Pergola vybízela k akci: deskovky, karty, kytary, jídlo, pití a grilování a na závěr večírek, který ukončil až kempař. Moc prima.

Ráno v 6.00 však vstáváme  a valíme na bus do Madony di Campiglio. Trošku složitě, neboť nás všechny do plného busu nevzali. Za pomoci Kubova auta, který za námi po celý týden jezdil, jsme se všichni dopravili až k lanovce na Grosté. Dib vyřizuje všechno, teď se povedla i sleva a v 9.00 jsme všichni na vrcholu. Na chatě se sice nespí, protože plán musel být kvůli dešti změněn, ale užíváme si i tak nádherného dne. Nahoře se rozdělujeme. Někdo jde ferraty, jednu i více, jiní jdou kolem skal mimo ferraty. Během dne všechny skupinky navštíví rifugio chaty Tuckett a Brentei, někteří sejdou z ferrat zpět do Madony, jiní dojdou od Brentei kaňonem podél říčky Vallesinella až do kempu. Všichni stihnou ještě i nakoupit a pak dlouho vyprávět pod pergolou, kde kdo byl. Báječný den!

Dva dny a tři noci ve Fae jsou za námi a my se naposledy stěhujeme. Závěr našeho putování je naplánován v rakouském městečku Mauterndorf ve Vysokých Taurech. Z důvodu jednoduššího přejezdu přes Trento, náročné trasy serpetinami přes Folgaridu, špinavé náročné řece Noca, se rozhodujeme, že si sjedeme řeku Isarco /Eisack nedaleko rakouskoitalských hranic, která se nám už v roce 2013 líbila.  Jedeme úsek Freienfeld – Mittewald, dlouhý asi 13 kilometrů, začínáme nad slalomkou. Vody je dost, ale ne tolik jako před dvěma léty. Až za tmy stavíme stany na tábořišti srazu rakouských ÖTK v Mautendorfu. Nepříjemností je, že nemáme bus u sebe, ale na parkovišti asi 200m od nás. Nakonec vše zdárně přenosíme a na další 3 noci máme sympatické travnaté místečko, obklopené volejbalovým beach hřištěm, fotbalovým hřištěm, siláží a vepřínem a blízko školy, kde jsou sociálky. Přidáváme se ke kamarádům Čmoudíkům, kteří nás již zpravují o festivalu dechovky, který ve městě probíhá.

Což okamžitě ráno zjišťujeme, když se ozvou nejdříve hladová prasata a potom zvuky trubky, klarinetu a dalších žesťů. Ráno se vydáváme, společně s ostatními účastníky srazu na kolech k lanovce na Spiereck. I s koly nás vyvezou do 2000 m.n.m., kde zamykáme kola a vystupujeme pěšky na vrchol Spiereck (2490 m.n.m.). Šampon, Ráďa, Hela a Tonda zdolávají „krpál“ bez pomocí lanovky. Tři hodiny pěšárny na vrchol uteče rychle, neboť se těšíme na dlouhý sjezd dolů. A pak to přijde frčíme dolů mezi kravičkami, krmíme se borůvkami a sjíždíme do St.Michael im Lungau a podél řeky Mur, po Murské cyklostezce jedeme asfaltkou do Tamswegu a kolem řeky Taurach do Mautendorfu. Někteří si cestu zkracují, ale všichni se sjedeme u kotlíku praženice, plné hub, které našli řidiči Petr a Lukáš. Takže ani nemusíme vařit, je toho dost pro všechny. Kotlík zvalíme za doprovodu dechovkých valčíků a polek. Beachvolejbal si samozřejmě dáme i s plnými břichy těžkých hub.

Následujícího dne, po zaslouženém spánku nejdříve Petr odváží busem cyklisty a trekaře do známého střediska Obertauern, kde všichni absolvují trek do 2500 m.n.m. a následně jedou odpoledne na kole údolím k vodopádům a zpět do Mautendorfu. Pak se vrací pro vodáky a vyrážíme na obtížnější řeku Lieser. Lieser má vody dostatek, střední vodu a je skutečně parádní o obtížnosti WW III-II, některá místa jsou i obtížnější. Jede s námi i jedna loď Čmoudíků. Do Lieserschluchtu si netroufáme, ale Dib a Niki v kajaku jedou, společně s dalšími místními kajakáři. Po návratu hrajeme fotbálek bosky. Dodnes mne bolí palec.

A je tady poslední den. Po krásných dnech má přijít změna počasí. Ráno je sice zataženo, ale neprší vyrážíme na řeku Taurach, s tím že si sjedeme i Mur, do kterého se u Tamswegu Taurach vlévá. Je to příjemný lehká říčka o obtížnosti WW I-II, jedeme 10 kilometrů a dává se do silného deště. Končíme u sedmimetrového jezu, který si sice sklouzneme, ale následně nám náhon odvádí vodu. Končíme, voláme Petrovi a padá rozhodnutí: Mur už nepojedeme, balíme v dešti lodě, stany, věci a vydáme se na celonoční zpáteční cestu do ČR. Tradiční zdržení na všech dálnicích, kterých využíváme a v Opavě jsme ve 4 hodiny ráno. Alespoň trošku dospáváme a za nějakých 5 hodin se většina z nás setkává opět, tentokrát na Frkošově svatbě. Ale to už víte z úvodu!

Outdoor dopadl skvěle! Nikomu se nic nestalo! Zážitky mocné! Mnoho nových míst! A co příště? Uvidíme!? Norsko, Černá Hora nebo taky nic!?